Popis
Porcelánku ve Stružné založil roku 1803 Christian Nonne z Durynska, který už měl v nájmu jiné tři porcelánky: ve Volkstedtu od roku 1767, v Ilmenau od roku 1792 a v Klášterci od roku 1797. Porcelánku v Klášterci měl Christian Nonne pronajatu od jejího majitele Jana Mikuláše Webera na 6 let za roční nájem 400 zlatých, ale J. M. Weber v roce 1801 zemřel a jeho dědicové prodali porcelánku v Klášteci hraběti Josefu Matyáši Thunovi. Nájemní smlouva platila do roku 1803, ale Christian Nonne pravděpodobně tušil, že ji J. M. Thun nebude chtít obnovit. Proto si již v roce 1802 najal od hraběte J. J. Stibara dvůr a rozlehlou klenutou budovu starých zámeckých stájí v Kysiblu a zřídil v nich manufakturu. V lednu 1803 požádal zemské gubernium o svolení ke zřízení továrny na kameninu a v srpnu 1803 povolení dostal. Později Nonne budovu a pozemek továrny od Stibara koupil. Továrna ale na rozdíl od Nonneho německých závodů neprosperovala, a proto ji v roce 1810 prodal novému majiteli panství J. A. Hladíkovi. Ten výrobu a kvalitu zboží také zlepšit neuměl a roku 1816 pronajal továrnu Josefu Schmelowskému a Benediktu Knaute. Nájemcům se podařilo zlepšit kvalitu střepu i malby a rozšířit výrobu. Josef Schmelovský v roce 1828 zemřel a Benedikt Knaute vedl továrnu sám až do roku 1835, kdy přibral za společníka Františka Lehnerta, který v továrně pracoval 10 let jako dílovedoucí. Již dříve právě díky zkušenostem Františka Lehnerta kvalita výrobků stoupla natolik, že Knaute v roce 1833 požádal o zemské povolení k výrobě porcelánu, a také je dostal. V roce 1840 Knaute odstoupil a nájemcem zůstal pouze Lehnert. Továrna tehdy měla 55 zaměstnanců a vyvážela jakostní luxusní porcelán do Ruska, Polska, Turecka a dalších zemí. Zavedená porcelánka se zalíbila novému majiteli panství, Vilému rytíři z Neuberka. Ten získal panství sňatkem s Hladíkovou dcerou a v roce 1846 neobnovil Lehnertovi nájemní smlouvu. František Lehnert musel odejít a založil již v září 1846 porcelánku v Jelenech u Lubence, zatímco Vilém z Neuberka dostal zemské povolení až v únoru 1847. V žádosti o povolení se mj. uvádí, že továrna v Kysiblu má 1 účetního, 1 vrchního točíře, 1 vrchního malíře a 74 dělníků. Vybavením byl 1 mlýn na hmotu, 7 pěchovaček, lis na měditisk a kamenotisk a pec k výpalu. V polovině 19. století nabízela továrna vše od obyčejného nádobí a krajáčů na mléko, přes stolní čajové a kávové nádobí, košíčky na ovoce, lázeňské pohárky, figurky a dětské hračky až po luxusně zdobené vázy a nejjemnější soupravy s plastickým vzorem, bohatou malbou a zlacením. Koncem 19. století tvořilo užitkové nádobí, dostupné širokým vrstvám obyvatelstva, převážnou část výroby. V roce 1902 koupil továrnu Jan Schuldes, který ji vlastnil až do znárodnění v roce 1945. V roce 1958 byla porcelánka začleněna do oborového podniku Karlovarský porcelán. Historie porcelánky se odráží i v jejích značkách. Christian Nonne používal písmeno G, proťaté kopím se špicemi na obou koncích. Schmelovský a Knaute používali písmeno G proťaté šípem směřujícím zpočátku dolů, později nahoru. Po smrti Schmelovského doplnil Benedikt Knaute značku iniciálami BK, případně vypustil G proťaté šípem. František Lehnert používal nápis GEISHUEBL nebo GEISSHÜBEL. Vilém z Neuberka používal iniciály N.G.F. nebo NG. Jan Schuldes se vrátil k nápisu Geisshübel nebo iniciálám JSG nebo JSK umístěnými na štít s korunkou.